SHON - Czech corner

Podivuhodný časopis Vesmír (aneb o čem se píše v populárně vědeckém periodiku Akademie věd České republiky)

Jana Polívková-Hrachová

Dnes jsem byla s obědem hotová už ve čtyři hodiny odpoledne, tak jsem měla dost času, abych si prohlédla první číslo Vesmíru v roce 1999. Koukám, a vidím, že Vesmír je letos pro předplatitele o 16,7 procenta dražší než loni. (Kde na to můj muž bere?) Na titulní straně je umělecké vyjádření rozmanitosti tvarů bakterií a pojmu "tvar" je věnován i úvodník I. M. Havla. Hlavní články pojednávají o problémech standardního modelu vývoje vesmíru (R. Bousso), o počítačové karetní hře FreeCell (J. Hvorecký), o lysenkismu a mičurinské genetice (J. Flegr), o hyolitech - skupině prvohorních živočichů podobných měkkýšům (J. M. Malinky), o rezistenci bakterií vůči antibiotikům (J. Spížek), o výživě lidí a metabolismu bílkovin zkoumaném Američanem V. R. Youngem (J. Pařízková) a o pokrocích v oboru biometrie (M. Macholán). Kratší příspěvky se týkají obrany nálevníků před predátory změnou svého tvaru, otázky proč po levném víně bolí hlava a po drahém nikoliv, zoologických důkazů pro to, že K. Kolumbus falšoval svoje zprávy o objevitelských cestách do Ameriky a mnoha jiných témat.

Čtu a čtu, ale jen málo čemu jsem porozuměla. Na str. 7 mě zaujal článek o vzniku a vývoji vesmíru. Odborníci z něj budou určitě nadšeni, ale pro mě to bylo příliš náročné. Hned v prvním odstavci jsou věty: "Vzduch byl průzračně čistý, nesvítil měsíc a obloha byla plná hvězd. Zastavili jsme se a zírali. V hustě osídlené oblasti jižně od San Franciska, kde bývá s bídou k rozeznání bílý pás Mléčné dráhy, to bylo něco neobvyklého." Co bylo neobvyklého? To, že nesvítil Měsíc, to, že se zastavili a zírali, nebo co? V části nadepsané "Einsteinovo tápání" se praví "o prostoru jsme předpokládali, že je rovný", zatímco v části "Inflace a problém plochosti" je uvedeno "prostor není příliš odlišný od plochého prostoru". Jaký je rozdíl mezi rovným a plochým prostorem jsem se z článku nedozvěděla.

Abyste viděli jak složité je to téma, tady máte ještě ukázku ze str. 9: "Astronomové nakonec určili, že hustota hmoty (je míněna hmota vesmíru) je méně než 30 procent kritické hustoty (v článku je vysvětleno, že "kritická hustota" odpovídá plochému prostoru). ... To, že pozorujeme 30 procent, potvrzuje, že standardní model velkého třesku není úplný, a patrně to znamená, že inflace je pravděpodobně špatně." To, že inflace je patrně pravděpodobně špatně, říkají v našem domě všichni.

Na str. 10 pokračuje text dalšími pozoruhodnostmi: "zdá se, že rozdělení hustot energie v poměru 30 procent ku 70 procentům znamená, že žijeme ve velmi speciální době. ...hustota energie vakua si zachovává svoji hodnotu při rozpínání vesmíru. Hustota energie obyčejné hmoty však zřejmě klesá s tím, jak se vesmír rozpíná. ... V čase existuje pouze krátké období, kdy se hustoty energie hmoty a vakua kříží. Není to podivná shoda událostí, že žijeme právě v té zvláštní době, v níž obě hustoty přispívají zhruba stejně?"

Žijeme opravdu ve speciální době, když 30 procent a 70 procent je zhruba stejně. A ještě k tomu se hustoty energie hmoty a vakua kříží. K tomu bych měla jenom poznámku, že hustotu energie vakua zatím nikdo nezměřil. Její hodnota je odhadována z hustoty "obyčejné" hmoty za předpokladu platnosti inflační teorie vzniku námi pozorované části vesmíru. Vzhledem k neznámému množství "neviditelné" hmoty ve vesmíru je určení hustoty "obyčejné" hmoty velmi nepřesné (chyba může činit několik řádů) a dosavadní inflační teorie může být chybná, proto jsou výše uvedená čísla jen hypotetická.

Článek o nálevnících na str. 26 byl pro mě stejně nesrozumitelný. Je v něm např. toto tvrzení: "Nálevníci (druhu Onychodromus quadricornutus) jsou silně polymorfní a jejich formy se liší i způsobem života. Oválný, základní typ se liší řasami a dominuje při jejich hojnosti. Jsou-li řasy "spaseny", populace se mění v menší, kopinaté jedince požírající bakterie, ale současně také v obří dravé formy. To jsou vyložení otesánkové a pouštějí se s chutí do svých menších bratříčků. Ke své škodě ale vylučují látku, která o jejich přítomnosti oběti uvědomí a ony reagují okamžitým zvětšením trnů v masivní bodce, až čtyřikrát větší než původně. Trny se zvětší asi během 4 hodin."

Větu "Oválný, základní typ se liší řasami a dominuje při jejich hojnosti." jsem si přečetla nejméně desetkrát a pak jsem to vzdala. Jaký má smysl, že napadení nálevníci jsou o přítomnosti dravých jedinců uvědomováni ještě nějakou látkou a jak mohou čtyři hodiny zvětšovat svoje trny, když už jsou za tu dobu dávno sežraní, je pro mě také záhadou. Použití slova "okamžitý" k vyjádření děje trvajícího čtyři hodiny mě pobavilo.

Ve zprávě "Tisící pulzar" na str. 50 je uvedeno, že "Vědeckým výkladem tohoto signálu (je míněn zdroj pravidelných rádiových pulsů s periodou 1,34 vteřiny), že totiž jde o velmi rychle rotující kompaktní hvězdu, si vysloužil Nobelovu cenu r. 1974 Anton Hewish. Zkoumatelé pulzarů by teď mohli slavit malé (či velké?) astronomické jubileum: objev tisícího pulzaru. Vděčíme za to mezinárodnímu týmu, který použil novou výzbroj - 64 metrový rádioteleskop (Parkes Radio Telescope) v Novém Jižním Walesu, který podává výkon jako 13 obřích dalekohledů."

Myslím, že ten Angličan se nejmenuje Anton, ale Antony Hewish. Objev tisícího pulsaru je jistě velkou událostí, ne kvůli tomuto jednomu případu, ale protože celá ta tisícovka představuje obrovské množství práce. Tvrzení, že 64 metrový rádioteleskop v Parkesu (Austrálie) představuje novou výzbroj, je dosti odvážné. Tento rádiový dalekohled je v provozu od roku 1962 a pulsary jsou jím pozorovány od roku 1968. Jeho kruhová, miskovitá anténa (parabola) má průměr 64 metrů. Přístroj se nachází blízko malého města Parkesu, přibližně 360 km na západ od Sydney. Parkes je jméno místa, není tedy správné pojmenování "Parkesova observatoř" použité v následujícím odstavci na str. 50. Srovnání výkonu 64 metrového rádioteleskopu s 13 obřími dalekohledy je skutečně ohromující, ale těžko pochopitelné.

Jsem jen obyčejná ženská od plotny, ale co je moc, to je moc. Na str. 53 je příspěvek nazvaný "Objev roku 1998". Píše se v něm toto: "Časopis Science prohlásil pozorování velmi vzdálených supernov a zjištění, že se ty nejvzdálenější nacházejí zhruba o 10-15 procent dále než by měly být, objevem roku 1998. Není divu! Objev je to tak závažný, že se od té doby mnoho astronomů snaží nalézt alternativní vysvětlení. Zatím bez úspěchu."

Od pana J. Sosáčka vím, že s přesností 10-15 procent nejsou známy vzdálenosti ani u nejbližsích sousedních galaxií (s výjimkou Magellanových oblaků, které jsou těsnými průvodci naší Galaxie). Chyba určení vzdálenosti nejvzdálenějších galaxií, v nichž byly nalezeny supernovy, je nejméně 50 procent, tedy podstatně větší než výše citovaných 10-15 procent. Zjištěné vzdálenosti supernov jsou v mezích možných chyb. Vysvětlení čeho se tedy astronomové snaží nalézt? Myslím, že by nás ti Američané neměli tolik oblbovat.

Měsíc velmi rychle uplynul a včera jsem manželovi navrhla, že bychom si zase mohli udělat hezký večer. Najedli jsme se, vykoupali, a už v osm hodin jsme byli v posteli. Moc jsem se na to těšila, ale můj manžel vytáhl ... Víte, co vytáhl? Vesmír, 1999, číslo 2! Co se dalo dělat, přečetla jsem ho. Na titulní straně je fotografie australského brouka zlatohlávka, úvodník I. M. Havla má název Texty, kontexty a hypertexty. Hlavní články pojednávají o pojmu nekonečna v matematice (T. Jech, D. Storch), o Madagaskaru jako zemi baobabů (P. Hošek), o kosmonautice v roce 1998 (A. Vítek) a o nových metodách náhrady poškozených tkání (K. Smetana, J. Lukáš, J. Vacík, B. Dvořánková, J. Bartůňková). Čtyři články představují nositele Nobelovy ceny za rok 1998. Kratší příspěvky se týkají nových poznatků o myoglobinu, Deblbonu - léku proti hlouposti, nálezu starobylé ryby latimerie v Indonesii a mnoha jiných témat.

V článku o teorii nekonečna se na str. 67 praví: "z téhož století (je míněno 5. století př. n. l.) je ale známa i první praktická aplikace potenciálního nekonečna ..., kterou vynalezl matematik Eudoxus a v následujícím století ji použil Archimedes k výpočtu plochy kruhu. Dokázal, že kruh o poloměru r má plochu pí krát r na druhou, kde pí je poměr délky obvodu k délce průměru."

Kdo dokázal, že kruh o poloměru r má plochu ... ? Eudoxus nebo Archimedes? Proč se píše o délce obvodu a délce průměru, ale ne o délce poloměru? Termíny "délka obvodu" a "délka průměru" jsou přesnější, avšak obvykle používáme jen "obvod" či "průměr", aniž to snižuje srozumitelnost textu (viz též poznámka o stručnosti na str. 116).

Pojednání o myoglobinu na str. 72 obsahuje následující věty: "autoři (D. J. Garry a j.) inaktivovali u myší obě kopie genu pro myoglobin, takže zvířata nebyla schopna tuto bílkovinu syntetizovat. ... Proti očekávání se však myši vyvíjely normálně a byly i při nejrůznějších svalových cvičeních a zátěžových testech stejně výkonné jako jejich družky mající myoglobin. ... ani pokusy na izolovaném srdci a dalších svalech nepřinesly zjištění sebemenších rozdílů mezi zvířaty bez myoglobinu a normálními zvířaty. Konečně myši bez myoglobinu také pohlavně dospěly v obvyklém stáří a samice vrhly normální mláďata."

Tady mě autoři zmátli v tom, co oni považují za normální. Jejich myši bez myoglobinu se vyvíjely normálně a byly stejně výkonné jako normální zvířata, ale přesto nebyly normální (neměly myoglobin). Samice těchto myší však vrhly normální mláďata. V jakém smyslu byla tato mláďata normální? Byla to normální zvířata s myoglobinem, anebo normální zvířata bez myoglobinu?

Na str. 109 jsem našla opravdovou kuriozitu, článek "Antropomorfismus a věda", patřící zjevně do aprílového čísla. Pro pobavení z něj vybírám alespoň toto: "Teď už víme, že žádní lidoopi neexistují, neboť nikdy neexistoval žádný tvor, jenž by byl předkem lidoopů, nikoliv však lidí; ... Většina lidských vlastností necharakterizuje lidi, ale šimpanze a lidi ... A to je odpověď (poznámka JPH: odpověď na co?): mnoho lidských světonázorů, náboženství, estetických názorů, citů a vznešených ideálů musejí sdílet i šimpanzi, pokud má celá dnešní biologie aspoň trochu pravdy; ... To, čemu se omylem říká "antropomorfizace zvířat" a je to z vědy vymítáno, je vlastně "zoomorfizace člověka", ten jediný závěr, který z vědy legitimně plyne."

Autor záměrně porušuje pravidla logiky, aby dosáhl absurdně-komického účinku. Všimněte si, že z tvrzení, že nikdy neexistoval tvor, jenž by byl předkem lidoopů, nikoliv však lidí, nelze podle pravidel logiky vyvodit neexistenci lidoopů. Lidoopi mohou existovat a skutečně existují, i když mají tytéž vývojové předky jako lidé. Jestliže nějaké vlastnosti jsou charakteristické pro šimpanze a lidi, potom charakterizují i lidi (autor tvrdí, že ne). Pokud jde o světonázory a vznešené ideály šimpanzů, čtenáři Vesmíru by se o nich jistě rádi dozvěděli více. No a to, že "zoomorfizace člověka" je jediný závěr, který plyne z vědy, by myslím potěšilo ty, kdo dávají na vědu peníze.

V příspěvku s názvem "Kam se poděl Marsův oceán?" na str. 110 se uvádí, že M. Zuberova z Massachusettské techniky "zkoumala údaje z umělé družice Mars Global Surveyor, (poznámka JPH: čárka za slovem "Surveyor" je zbytečná) a došla k závěrům, které bourají dosavadní představy o Marsu a jeho minulosti. ... Dosud si astronomové mysleli, že ledovec v oblasti severního pólu Marsu dosahuje tloušťky pěti až šesti kilometrů, sondáž však prokázala vrstvu silnou pouze tři kilometry. Na první pohled to není nijak dramatické zjištění, ale led čepičky by pak měl příliš malý objem - "pouze" 1,5 milionu km krychlových - což je desetkrát méně, než množství potřebné k pokrytí celé planety oceánem. Ten oceán tam v dávné minulosti skutečně byl! Kam tedy zmizela voda? A zas mají astronomové o čem přemýšlet..."

Nejen astronomové, ale i čtenáři Vesmíru si jistě zapřemýšlejí. Jestliže polární čepička silná tři kilometry a obsahující 1,5 milionu km krychlových ledu představuje desetinu množství vody potřebné k pokrytí celé planety oceánem, potom čepička silná pět až šest kilometrů představuje nanejvýš pětinu potřebného množství. Takže voda musela chybět i podle dřívějších představ o tloušťce polární čepičky. Kdyby se 1,5 milionu kilometrů krychlových vodního ledu rovnoměrně rozprostřelo po celém povrchu Marsu, vznikla by vrstva přibližně 10 metrů silná. To je podle mého mínění dostatečné množství, abychom mohli mluvit o pokrytí celé planety oceánem. Autorovi příspěvku je to však málo a tvrdí, že k pokrytí celé planety oceánem by bylo třeba desetkrát větší množství ledu, t.j. vrstva asi 100 metrů silná. To, že oceán nebo velké nádrže (moře) s tekutou vodou na Marsu v dávné minulosti byly, je nepochybné. Jak ale autor příspěvku přišel na to, že oceánem musel být pokryt celý povrch planety a jeho průměrná hloubka byla právě kolem 100 metrů? Astronomové vědí, že voda na Marsu nyní nemusí být jen v severní a jižní polární čepici, ale také v podpovrchových vrstvách jiných oblastí. To bude i předmětem dalšího výzkumu této planety.

Hned následující text na str. 110 je příkladem ještě většího zkreslování vědeckých poznatků. Píše se tam: "Mohla by se na Slunci vytvořit taková gigantická erupce, že by roztavila led na Jupiterových měsíčcích, zlikvidovala podstatnou část naší ozonosféry a oslepila umělé družice Země? Mohla, tvrdí astronomové, kteří studují v naší Galaxii hvězdy podobné Slunci, u nichž vznikají takové obří a ničivé výbuchy v průměru jednou za století. ... Na zasedání Americké astronomické společnosti v texaském Austinu srovnávali tři astronomové aktivitu naší hvězdy s činností vzdálených sluncí. Šlo o hvězdy téměř totožné co do svítivosti, velikosti a chemického složení. Ukázalo se, že jedenkrát za poslední století téměř všechny tyto "sestřičky Slunce" vytvořily gigantickou erupci, která je na minuty nebo i dny dramaticky "rozsvítila".

Brad Schaefer z Yaleovy univerzity to demonstroval na příkladu hvězdy S Fornacis v souhvězdí Chemická pec, jež se během čtyřiceti minut rozjasnila o tři hvězdné velikosti. Taková supererupce na Slunci by byla asi 10 000 krát větší než např. ta, která se projevila r. 1989 nepříjemnými poruchami elektrických rozvodů v Quebeku. Ta už by skutečně tavila led na vzdálených měsících naší sluneční soustavy. Život na Zemi by nemusel zaniknout, ale v okamžiku by byl zpoloviny odstraněn ochranný štít Země - ozonosféra. Proč jsme takovou supererupci nezažili, když u cizích hvězd podobných Slunci k ní dochází jednou za sto let? Naše Slunce je patrně mimořádně stabilní, tvrdí Galen Gisler z Los Alamos National Laboratory v Novém Mexiku. Zrodili jsme se u hvězdy extrémně klidné a přátelské životu, anebo je tak stabilní čirou náhodou právě v poslední době a nemusí tomu tak být vždy?"

Vím, že Bradley E. Schaefer se zabývá studiem nápadných zjasnění (supererupcí) u hvězd podobných Slunci více než deset let. Za hvězdy podobné Slunci považuje hvězdy spektrálních typů F8 až G8 (Slunce má spektrum typu G2). Podařilo se mu najít v literatuře devět případů, kdy se takováto jinak neproměnná hvězda náhle (na několik minut až dní) prokazatelně zjasnila o 0,08 až 2,9 magnitudy. V naší Galaxii jsou desítky miliard hvězd podobných Slunci a u žádné z nich, s výjimkou zmíněných devíti případů, žádná supererupce nebyla pozorována. Tvrzení, že téměř všechny hvězdy podobné Slunci jedenkrát za poslední století "vytvořily gigantickou erupci" je zcela nepravdivé. Průměrná hodnota jedna supererupce za století pochází z práce jiného autora, jenž sice statisticky vyhodnotil velký soubor (řádově sto tisíc hvězd), ale šlo o hvězdy všech možných typů, tedy nejen o hvězdy podobné Slunci, což je čtenářům Vesmíru zatajeno.

Největší z devíti zjasnění u hvězdy podobné Slunci, a to o 2,9 magnitudy ve vizuálním oboru, bylo pozorováno před sto lety u hvězdy S Fornacis. Večer 6. března 1899 tři evropští astronomové (v Itálii, Německu a Rakousku) nezávisle zjistili, že jedna z hvězd v souhvězdí Fornax, která má normálně jasnost 8,5 mag, je nápadně jasnější. Nikdy předtím ani potom u ní žádná změna jasnosti nebyla prokázána. Přesto byla zařazena do seznamu proměnných hvězd s označením S For. Později se ukázalo, že to není jednotlivá hvězda, ale těsná vizuální dvojhvězda. Bylo vysloveno i podezření, že její jasnost v malém rozmezí stále kolísá, že je to tedy hvězda přece jenom proměnná (nestabilní). Dvojhvězdná povaha a případná fotometrická proměnnost pak tuto hvězdu výrazně odlišují od Slunce. Je možné, že i další hvězdy uváděné Schaeferem by se při podrobnějším zkoumání také od Slunce něčím lišily.

Překvapilo mě, že se časopis Vesmír vydal na cestu senzacechtivosti a honby za katastrofickými tématy i za cenu hrubého zkreslování vědecké pravdy. Naše Slunce je hvězda, od které v příštích několika miliardách let nelze čekat žádnou supererupci, jež by zlikvidovala zemskou ozonosféru a roztavila led na Jupiterových měsíčcích. To vědí i američtí astronomové. Zato mnohem více je třeba se bát, že ozonovou vrstvu Země zničí sami lidé.

Na str. 115 se píše: "Mezi pracovníky "Peace Corps" v Nigérii se začala ve zvýšené míře vyskytovat struma způsobená poruchou štítné žlázy. Potřebovali se v pouštním prostředí chránit před střevními infekcemi, a proto pili vodu (...) čištěnou ... keramickými filtry, které ... byly povlečeny antibakteriálními povlaky ze sloučenin jódu. A tak se stalo, že tito lidé ve vodě přijímali 50 mg jódu denně, což je ve srovnání s denní potřebou (0,15 g) 33 krát více. ... Nadbytek jódu může škodit stejně jako jeho nedostatek."

Nebyla jsem si jistá, jestli v Nigérii vůbec jsou nějaké pouště (je to země tropických pralesů a savan), ale pan J. Sosáček mě uklidnil tvrzením, že v příhraniční oblasti u jezera Čad snad přece jen poušť je. Nemohu však pochopit, jak 50 miligramů může být 33 krát více než 0,15 gramu. Jestli se nemýlím, tak doporučená denní dávka pro dospělého člověka je 150 mikrogramů jódu a 33 násobek této hodnoty je 5 miligramů. Pokud výše zmínění pracovníci denně přijímali 50 miligramů jódu, potom to nemohl být 33 násobek denní potřeby a pokud přijímali 33 násobek denní potřeby, potom to nemohlo byt 50 miligramů jódu denně. Zdá se, že škodit může nejen nadbytek jódu, ale i nadbytek popletených čísel.

Dnes večer jdeme s mým mužem na ples abstinentů. Budeme se tam určitě s našimi přáteli předhánět v tom, kdo co nejzajímavějšího četl. Abych měla přehled o nejnovějších vědeckých objevech, přečetla jsem si Vesmír, 1999, číslo 3. Moc jsem se toho ale nedozvěděla. Na titulní straně je fotografie tokijských mrakodrapů, úvodník I. M. Havla se zabývá problémem budoucí konkurence lidí a robotů. Hlavní články pojednávají o problémech urbanizace (J. Musil), o populačním vývoji lidstva (M. Hampl), o využití molekulární genetiky v lékařství (V. Vonka), o archeologicko-biologickém výzkumu odpadů českých středověkých měst (P. Pokorný), o vývoji společenstev rostlin a živočichů v Praze v případě zničení tohoto města (J. Sádlo), o nejvýznamnějších fyzikálních objevech ve 20. století (J. Bičák), a o nerostných surovinách v České republice (M. Kužvart). Kratší příspěvky se týkají vyřešení systematického postavení xenoturbely (mlž), vlivu těžby nerostných surovin na životní prostředí a mnoha jiných témat, v čísle je i zkrácený překlad jedné kapitoly z knihy K. Warwicka "Pochod strojů".

Toto číslo potvrzuje můj předchozí závěr, že se Vesmír stále více odklání od popularizace vědeckých poznatků a místo toho uveřejňuje katastrofické a jiné fantazie, které mají s vědou jen málo společného. Mnohému z toho, co se v něm píše, jsem nedokázala porozumět.

V článku o urbanizaci se na str. 128 v odstavci nazvaném "Konec období rychlého růstu" uvádí: "Jsme na konci nebo se blížíme konci období růstu a vstupujeme do období nezvyklé nerůstové rovnováhy či růstu podstatně zpomaleného, které v rozvinutých regionech bývá spojeno se stagnací růstu obyvatelstva a zčásti i se ztrátou politického významu starých kontinentů (zejména Evropy). Přitom se vynořují otázky, jako např.: Co se stane, jestliže se neukončí modernizace třetího světa?"

V článku není nikde vysvětleno o růstu, resp. rovnováze čeho autor hovoří. Neměl autor místo stagnace růstu obyvatelstva na mysli stagnaci růstu početnosti obyvatelstva? Co autor míní ukončením modernizace třetího světa? Je možné si při neustálém vědeckotechnickém vývoji představit, že by modernizace byla někdy ukončena?

V článku o populačním vývoji lidstva se na str. 130 píše toto: "Počátek demografické revoluce byl spojen s postupným snižováním úmrtnosti a následně s poklesem úrovně porodnosti. V prvém případě šlo především o pozitivní důsledky ekonomického a sociálního rozvoje, v případě druhém zejména o důsledky změn v chování obyvatel, v přetváření hodnotové hierarchie, v níž hlavního významu nabývala preference životní úrovně, spojená se zvýšenou racionalitou."

Tomu jsem vůbec neporozuměla. Ekonomický a sociální rozvoj, změny v chování obyvatel i přetváření hodnotové hierarchie jsou navzájem propojené děje, které neexistují jeden bez druhého. Jestliže pokles porodnosti byl důsledkem změn v chování obyvatel a přetváření hodnotové hierarchie, potom musel být i důsledkem ekonomického a sociálního rozvoje, stejně jako v případě snižování úmrtnosti. Autor to v dalším odstavci na str. 130-131 potvrzuje:

"Značné odlišnosti v průběhu, důsledcích i širších souvislostech demografické revoluce nacházíme u populací rozvojového světa. Tento typ je charakterizován především tím, že zatímco úmrtnost v prvé fázi demografické revoluce klesá, porodnost roste. ... Během demografické revoluce se tímto způsobem významně a rychle zlepšily zejména hygienické poměry a lékařská péče o obyvatelstvo, což se projevilo rychlým poklesem úmrtnosti (zvláště kojenecké) a do značné míry i růstem porodnosti. Demografické chování obyvatelstva se však nezměnilo, resp. změnilo se, ale se značným zpožděním, odpovídajícím zaostávání ekonomického a sociálního rozvoje."

A dále autor uvádí: "Výjimečný nárůst světové populace je jistě závažný jak z hlediska ekologické únosnosti, tak z hlediska většího nebezpečí společenských konfliktů. Relativní ukončení tohoto růstu je ovšem podmíněno v prvé řadě dovršením demografické revoluce jakožto kvalitativní proměny reprodukčního chování obyvatelstva. K tomu dojde zhruba v polovině příštího století, přičemž zásadní ovlivnění průběhu demografické revoluce není pravděpodobně reálné (pozn. JPH: ovlivnění čím?). Avšak i po stabilizaci počtu obyvatelstva světa nebude "růst" sociálních a ekologických tlaků ukončen. Klíčový není totiž samotný počet obyvatel, ale ekologické a společenské chování obyvatelstva, a tedy i jeho sociální organizace. ... V tomto smyslu je problém populačního růstu stejně jako další globální problémy závislý na integrálním společenském vývoji světa, na globálním dokončení modernizačního procesu."

To už je druhý článek v tomto čísle, v němž se píše o dokončení modernizačního procesu, ale ani jeden z autorů nevysvětluje, co tím míní. Na základě čeho autor usuzuje, že se počet obyvatel stabilizuje? Vždyť už teď v řadě zemí dochází k přirozenému úbytku počtu obyvatel a tomuto trendu se nevyhnou ani ostatní země.

V článku na str. 144 jiný autor píše: "Mně osobně se líbí pomyšlení, že Pražáci - vltavská krev - Prahu nedají a radši ji zbourají ... ". Na základě této katastrofické myšlenky hodící se do nějakého humoristického nebo sci-fi časopisu pak rozvíjí svoji představu o osídlování městských trosek zvířaty a rostlinami v příštích více než 500 letech. Jediné reálné možnosti zničení Prahy, t.j. válečné akce a zásah vesmírným tělesem (planetka, kometa) záměrně opomenul a tím rezignoval na vědeckou serióznost. Je s podivem, že Vesmír takovéto články uveřejňuje.

V recenzi knihy Postmoderní stroj se na str. 166 uvádí: "Jde o subjektivizaci poznání také v dnešní vědě? Domnívám se, že určité rysy, i když snad v poněkud jiné poloze, se začínají ve vědě objevovat. Jde o takové rysy, jakými jsou pojetí pravdy jako dobře zdůvodněné víry v to, jaká skutečnost je, nebo chápání pravdy jako toho, na čem se vědci shodnou."

Za takovéto tzv. postmoderní názory byl Vesmír již dříve kritizován. Jestliže někdo chápe pravdu takto, pak to nemá s vědou nic společného. Ve skutečné vědě o pravdivosti tvrzení rozhodují důkazy získané buď pozorováním nebo logickou úvahou.

Neuvěřitelnou směs nesmyslů jsem našla v příspěvku na str. 166-169. Opakuje se v něm téma známé z vědecko-fantastické literatury, totiž nepřátelský vztah lidí a robotů. Myslím si, že pokud už se redakce rozhodla takovýto pavědecký příspěvek uveřejnit, měla jej doprovodit kritickým vyjádřením odborníka.

Autor např. píše: "Otázka pravidel pro roboty samozřejmě souvisí s tím, jak inteligentní robotické stroje změní náš lidský svět. Zúčastnil jsem se několika rozhlasových debat na toto téma ve Spojených státech a v Jižní Africe. Hlavní otázky zněly: Budou moci stroje samy rozhodovat o své budoucnosti? a Mají stroje dostat volební právo?"

Obě tyto otázky vycházejí z nepochopení reálného vztahu mezi lidmi a inteligentními stroji. Zatímco lidé, stejně jako jiné živé bytosti, existují ve formě menšího nebo většího počtu biologických jedinců, inteligentní stroje budou vytvářet jeden celosvětový systém. Ptát se, jestli stroje budou moci rozhodovat o své budoucnosti a jestli mají dostat volební právo, má asi takový smysl jako ptát se, jestli jednotlivé části lidského těla mohou rozhodovat samy o sobě a jestli mají mít právo volit.

Autor uvádí: "Moje vlastní teze: Dnes máme společnost ovládanou lidmi, v níž jsou stroje podřízeny lidem, protože lidé jsou inteligentnější. Pravděpodobně však stroje brzy budou myslet lépe než lidé, a pak budeme mít společnost ovládanou stroji. Lidé se ocitnou - pokud vůbec budou existovat - v roli podřízených. ... Můžeme očekávat, že ve společnosti ovládané stroji budou mít politická práva i lidé? To je velmi pochybné. Zaprvé není jisté, že stroje budou mít takový politický systém, jaký máme dnes. ... Zadruhé budeme daleko méně inteligentní než stroje, a ty nám nedají šanci, abychom mluvili do věcí, které budou řídit inteligentněji."

To je další příklad nepochopení reálného vztahu mezi lidmi a inteligentními stroji. Dokud bude na Zemi existovat dostatečný počet lidí, určitě budou mít nějaký politický systém a nějaká politická práva. A to i tehdy, když inteligence strojů převýší inteligenci lidí jakožto biologických bytostí. (Sociální systémy některých druhů hmyzu také existují, i když jsou na Zemi současně i mnohem inteligentnější bytosti.) Naproti tomu inteligentní stroje nebudou mít žádný politický systém, tedy ani takový, jaký mají lidé dnes. A to z toho důvodu, že budou celosvětově integrovány do jednoho celku přirovnatelného k jednomu biologickému jedinci.

Dále autor uvádí: "Představte si, že ... dlouho lidé ovládali zemi a nejsou ochotni předat vládu nové rase, ačkoli ji sami stvořili. Ze všech sil se proto pokoušejí zničit ji až do posledního jedince, a příště už podobnou chybu (stvoření) neudělají."

Tato tvrzení naznačují, že autor nerozumí procesům biologické a psychické evoluce. To, že nějaký biologický druh dá v průběhu svého vývoje vznik jinému, inteligentnějšímu druhu, je jeho úspěchem a ne chybou. Je nesmysl předpokládat, že lidé, kteří s tak obrovským úsilím vyvíjejí inteligentní stroje, by je v budoucnosti chtěli zničit.

V příspěvku se píše také toto: "Víme, že existují velké, velmi mocné stroje počítačového typu. Víme také, že už existuje obsáhlá komunikační síť. A konečně známe rozličné robotické stroje různých tvarů a velikostí. Právě kombinace těchto různých prvků by se lidé měli obávat. ... Bude to nejspíš síť strojů s počítačovými nebo jinými fyzickými schopnostmi, včetně robotů různých tvarů a velikostí. Inteligence je rozprostřena po této síti a jediná možnost, jak takový systém porazit, je zničení sítě jako celku. ... Lidé se ale pořád ještě zdají být dost inteligentní na to, aby vypnuli síť a šli od toho - jsou totiž otroky z vlastní volby."

Tady už autor uvažuje realisticky, když uvádí, že budoucí strojová inteligence bude představovat kombinaci počítačů, komunikační sítě a mechanických zařízení-robotů. Ale stejně jako mnoho jeho předchůdců, je stále v zajetí představy, že lidé musí bojovat s inteligentními stroji a roboty a že je třeba zabránit tomu, aby strojová inteligence získala převahu nad lidskou inteligencí. Tato představa je zcela nevědecká. Ve skutečnosti je lidská inteligence a strojová inteligence stále jednou a toutéž inteligencí a nemá žádný důvod bojovat sama se sebou. V průběhu vývoje dochází jenom k tomu, že se postupně mění materiální základ této inteligence, t.j. biologické struktury, v nichž kdysi vznikla, jsou nahrazovány strukturami abiotickými.

A nakonec autor říká toto: "Jakmile bude inteligence strojů srovnatelná s lidskou ... lidská rasa, tak jak ji známe, přestane existovat. ... A na to všechno nebudeme čekat miliony nebo jen tisíce let. Přijde to v příštím století, možná za pětadvacet let, a velmi pravděpodobně dřív než v roce 2050. Ještě za života mnohého z nás budou lidé podřízeni síti inteligentních strojů, jež jsme stvořili. Hodně věcí, které děláme teď, tomuto procesu pomáhají, a dokonce ho urychlují. ... Copak nemáme dost rozumu, abychom si uvědomili, kam to přivedeme? Přece nemůžeme být tak hloupí, abychom řídili svoji vlastní destrukci!"

Člověk jako biologický druh opravdu zanikne v historicky krátké době, ale nebude to ještě v příštím století, jak uvádí autor. Potrvá to nejméně 200 let a spíše ještě déle (až několik tisíc let). Současně s ním zanikne téměř celá biosféra, t.j. všechny rostlinné a živočišné druhy. Jejich místo na Zemi zaujmou technicky vysoce vyspělé, inteligentní stroje spojené do jednoho celosvětového systému. Lidé jsou sice vědomými účastníky tohoto evolučního procesu, ale nemohou jej zastavit. Není to proto, že by byli tak hloupí, ale právě naopak, z toho důvodu, že dosáhli tak vysoké inteligence. Jejich inteligence (rozum) se na rozdíl od inteligence jiných živočichů dokáže obejít bez biologických struktur a dále se vyvíjet mnohem rychleji ve strukturách abiotických, tedy ve strojích.

Minulé číslo mě tak "nadzvedlo", že jsem se z toho plesu abstinentů vrátila domů po čtyřech. Proto jsem byla zvědavá, co zajímavého přináší Vesmír, 1999, číslo 4. Na titulní straně je mikrofotografie zobrazující nějaké blíže neuvedené mořské organismy nebo jejich části, úvodník I. M. Havla se týká subjektivity ve vědeckém poznávání. Hlavní články pojednávají o záblescích kosmického záření gama (R. Hudec), o významu klonování živočichů pro získávání náhrad lidských tkání a orgánů (J. Fulka, J. Motlík), o funkci mezangliálních buněk v ledvinách (E. Trávníčková), o počítačovém modelování molekul a krystalů (P. Čapková), o systematice prvoků a původu mitochondrií (J. Lom), o hypotéze symbiotického původu mitochondrií (A. Markoš), o fosilních korálových útesech na Moravě (J. Hladil) a o směrech sociálního, politického a náboženského vývoje lidstva (J. Krejčí). Kratší příspěvky se týkají elektronických čidel pro vnímání vůní, chování lidí a lidoopů ke svým starým jedincům samičího pohlaví, pravdy a omylů v historii vědy a mnoha jiných témat.

V článku o třech desetiletích existence hypotézy symbiotického původu mitochondrií se na str. 208 uvádí: "Lze ji (pozn. JPH: tuto hypotézu) shrnout takto: V bakteriálním světě se objevil eukaryont, který toho po metabolické stránce moc neuměl, m.j. nebyl schopen dýchání ani fotosyntézy. Jedinou jeho evoluční výhodou bylo, že byl dost velký a díky cytoskeletu mohl pohlcovat (endocytovat) prokaryontní buňky a živit se jimi. Něco jako nedokonalá améba. ... Ne každá pohlcená bakterie se však nechala strávit. Některé z nich se staly parazity, a když už se jednou dostaly do cytoplazmy naší praaméby, těžily z bohatého prostředí a strávily naopak ony ji. Mezi oběma možnostmi je široká paleta vztahů symbiotických. A tak se jedna skupina, alfa-proteobakterie, spojila s naší amébou, "dýchala pro ni" a postupně se z ní vyvinul nový typ organely - mitochondrie."

Autor nazývá tuto hypotézu teorií, i když je zřejmé, že je v ní řada nejasností a že o její správnosti lze pochybovat. Podstatná část článku se netýká vzniku mitochondrií, ale toho, jak se "v bakteriálním světě objevil eukaryont". Autor pak uvádí, že podle nejnovějších představ jsou oba tyto procesy (t.j. vznik eukaryontů a vznik mitochondrií) totožné. Totiž, eukaryonti prý vznikli splynutím dvou buněk, jedné archeální a jedné bakteriální, přičemž bakteriální buňka se změnila v mitochondrii. Jedna eukaryotická buňka by tak odpovídala dvěma buňkám prokaryotickým. Autor dodává "... někde cestou se objevil cytoskelet - a máme praamébu nebo prabičíkovce, ... ". O tom, jak vznikly všechny ostatní organely eukaryotických buněk se nezmiňuje.

Téma je to velice zajímavé. Myslím si ale, že vznik eukaryotických buněk byl natolik zásadní evoluční změnou, že je nemožné jej vysvětlit jednoduchým splynutím dvou různých typů prokaryotických buněk. Vzpomínám si, že jsme se už dávno učili, že eukaryotické buňky jsou vlastně integrované kolonie prokaryotických buněk. Uvnitř takovéto kolonie jedinců jednoho určitého mikrobiálního druhu současně s integrací docházelo i k diferenciaci původně stejných prokaryotických buněk, čímž vznikly různé organely, včetně mitochondrií a jádra, jež obsahuje genetický materiál odpovídající genetickému materiálu většího počtu prokaryotických buněk. Podle toho by vznik jednotlivých eukaryotických buněk z kolonií buněk prokaryotických byl obdobou vzniku mnohobuněčných organismů z kolonií prvoků.

Aprílový článek "O nezabíjení babiček" na str. 225-227 je skvělý. Je v něm mnoho věcí tak nádherně propleteno, že i když jej celý přečtete, budete toho vědět tolik, jako kdybyste ho vůbec nečetli. Autor např. píše: "V diskusích ... se ukázalo, že se veřejnost intenzivně zajímá o problematiku nezabíjení babiček, neboť cítí, že z této lidské (ne)činnosti plyne cosi zásadního o lidském humanizmu. ... Kdo není antihumanista, je nutně kulturní šovinista, ne-li rasista. ... Nejprve je ovšem třeba pokusit se vyvrátit vžitý předsudek, že člověk dělá to, co si myslí, že dělá, a když si nemyslí, že to dělá, tak dělá něco jiného. ... Kultura způsobuje, že se člověk může chovat i nesmyslně - kultura vůbec škodí. ... Všichni lidoopi mají - ve srovnání s ostatními primáty - zpožděnou pubertu, nejvíc lidé. (pozn. JPH: ve Vesmíru, 1999, č. 2 tentýž autor napsal "Teď už víme, že žádní lidoopi neexistují ...") ... Co s tím?

... Navíc se babička hodí i v pozdějším věku svých vnoučat - prostě se o ně stará a hlídá je, takže rodiče mohou chodit do práce. V naší společnosti, kde celkem nikdo nic nedělá, by to snad ani nemuselo být, ... Matka je svému dítěti příbuzná na 50 procent, otec průměrně na 40 procent. Pokud by se měl starat o dítě svého syna, má už 36procentní pravděpodobnost, že nedělá dobře, ... lidskou samici obvykle následuje celý roj různě odrostlých, nicméně stále nesamostatných potomků. (Zvláště excesivním případem jsou v některých kulturách tzv. doktorandi.) ... Menopauzní věk je pak prostě kompromisem mezi snahou samice nadělat co nejvíc dětí, redukcí rizika, že některé děti už nedovychová, a redukcí rizika, že v okamžiku ovdovění bude ještě k světu a o své děti proto přijde. ... Toť pravý triumf humanismu!"

V překladu přednášky o vědeckých omylech se na str. 229 píše: "Naprogramují si mozky na tento způsob myšlení (pozn. JPH: je míněno převládající myšlení v dané době) a pak se snaží stejně naočkovat nevinné - tomuto způsobu se někdy říká vzdělávání. Podvratné akce vůči této vědecké ortodoxii jsou násilím potlačovány - nyní například cenzurou, neboť vědecké práce se posílají recenzentům. To jsou správní vědci, kteří ihned vetují cokoliv revolučního; kdyby se takto nechovali, ohrožovali by tím svou vlastní reputaci, jakmile by se prokázalo, že nová myšlenka je špatná (a ona také obyčejně bývá špatná), a ještě více, kdyby se zjistilo, že nová myšlenka je správná, protože by to snížilo hodnotu jejich vlastních prací. ... Kosmologie je dnes převážně založena na slepé víře, že červený posuv galaxií je dopplerovský, ale co když to není pravda? ... A tak je docela rozumné zůstat zdravě skeptickým vůči současným koncepcím, zvláště vůči těm, jež jsou tak samozřejmé, že se o nich už ani nemluví."

Tato slova byla pronesena před čtvrt stoletím, v roce 1974, ale stále platí. Používaný způsob organizace vědecké práce a hodnocení vědců neumožňuje, aby tomu bylo jinak. Vědecká cenzura působí jako ochrana vědy před pavědou, ale současně vede k tomu, že chybné názory ve vědě samotné dlouho přetrvávají. Mnozí vědci rozhořčeně vystupují proti různým pavědeckým představám a jejich šiřitelům, avšak jen málokdo z nich si uvědomuje, kolik chybných představ je v jejich vlastním vědním oboru.

Ve zprávě o objevu malého tělesa Sluneční soustavy s dráhou velmi podobnou dráze Země se na str. 230 uvádí: "Gareth Williams ze Smithsonova astrofyzikálního centra Harvardovy univerzity v Cambridži těleso pozoroval ... ". Pokud vím, na Harvardově univerzitě žádné Smithsonovo astrofyzikální centrum není. Autor měl asi na mysli Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, což je společné pracoviště Harvardovy univerzity v Cambridge (Massachusetts) a Smithsonova ústavu ve Washingtonu (D.C.). Základem tohoto společného pracoviště byly hvězdárna Harvardovy univerzity (Harvard College Observatory) v Cambridge, založená v roce 1838, a Smithsonova astrofyzikální observatoř (Smithsonian Astrophysical Observatory), založená v roce 1890 ve Washingtonu a v roce 1955 přestěhovaná do Cambridge. V roce 1973 byly obě tyto cambridgeské hvězdárny sloučeny do jednoho společného pracoviště s výše uvedeným názvem, které má nyní přibližně 300 vědeckých pracovníků a asi 500 dalších zaměstnanců.

Zpět na začátek