SHON - Czech corner

Teorie vztahů mezi člověkem, přírodou a technikou

Petr Molík

Časopis Vesmír věnuje ekologickým otázkám a problematice životního prostředí značnou pozornost, proto jeho čtenáři jistě vědí, že vzduch, voda, půda, ale také všechny živé organismy a tím i potraviny pro lidskou výživu jsou působením člověka stále více znečišťovány toxickými a jinými škodlivými látkami, že lidé jsou ve zvýšené míře vystavováni nepříznivým účinkům některých fyzikálních činitelů jako jsou např. hluk, vibrace, elektromagnetické a radioaktivní záření umělého původu, že stále rychleji přibývá ohrožených druhů rostlin a živočichů i těch, které již byly zcela vyhubeny, že velkou rychlostí mizejí celé přírodní ekosystémy, že prakticky již není na povrchu Země místo, v němž by se nedaly zjistit devastující účinky lidské činnosti. Zdá se, že mnohé negativní vlivy působí nejen na jednotlivce, ale ohrožují i existenci člověka jako biologického druhu. Narušení vztahů mezi člověkem a biosférou dosáhlo globálních rozměrů a právem se již řadu let hovoří o celosvětové ekologické krizi lidské společnosti.

Odborníci na problematiku životního prostředí intenzivně zkoumají interakce mezi člověkem a ostatními součástmi ekosystemu naší planety a očekávají, že naleznou strategii pro vytvoření optimálně fungujícího systému zahrnujícího lidskou společnost a biosféru. Avšak navzdory všeobecně vyhlašované nutnosti usilovat o harmonii mezi člověkem a přírodou mnozí pozorují, že tato harmonie je stále více porušována. Pokud jde o příčinu tohoto stavu, názory se různí. Nejčastěji jsou jako příčina uváděny krátkozraký a kořistnický přístup k využívání přírodních zdrojů, nedostatečná znalost a nerespektování ekologických pravidel, konstrukční nedokonalost a poruchy používaných technických zařízení a také vzrůstající početnost lidské populace. Rozdílné jsou i představy o možnostech nápravy existujícího stavu a směru dalšího vývoje lidstva. V širokém spektru rozmanitých názorů lze přitom rozlišit čtyři hlavní koncepce:

a) Člověk je a i v budoucnu zůstane součástí systému biosféry, v němž jednotlivé druhy organismů jsou na sobě vzájemně závislé. Proto jakékoliv poškození tohoto systému má přímé či nepřímé negativní důsledky pro všechny organismy a tedy i člověka. Člověk, který v současné době bezohledně ničí biosféru a tím ohrožuje i svou vlastní existenci, musí změnit své chování, minimalizovat jakékoliv zásahy do biosystému planety Země a zachovat, případně nechat obnovit přirozeně fungující systém biosféry. Jedině splnění této podmínky dává člověku perspektivu na budoucí přežití.

b) Člověk vznikl jako součást biosféry, avšak pokrok vědy a techniky mu umožňuje být na biosféře stále méně závislý. Postupně získává vůči ní nadřazené postavení, je schopen ji ovládat, škody jím způsobené napravovat pomocí techniky a zničené přírodní systémy nahrazovat dokonalejšími umělými technickými systémy. V zájmu vytvoření příznivějších podmínek pro svoji budoucí existenci člověk zcela nahradí biosféru technosférou.

c) Člověk vznikl jako součást biosféry, je na ní závislý, ale postupně v ní získal dominantní postavení a začal pomocí umělých technických produktů a zařízení podstatně zasahovat do jejích struktur a funkcí. Přitom výsledky pokroku vědy a techniky jako by se vymkly lidské kontrole, působí destruktivně na člověka a ostatní složky biosféry. Člověk nechce anebo nemůže tomuto negativnímu působení zabránit. V důsledku toho brzy zanikne lidská civilizace i člověk jako biologický druh, případně dojde ke zničení celé biosféry.

d) Člověk je a i v budoucnu zůstane součástí systému biosféry, nicméně rozvíjí se u něj také specifický společenský systém se svým vnitřním (sociálním) prostředím. Lidské sociální, resp. intelektuální potřeby a s nimi spojené ekonomické a technické nároky se staly v mnoha případech protikladné k přírodním (biologickým) potřebám člověka., což vede k závažnému narušování vztahů mezi lidskou společností a biosférou. Protiklady tohoto druhu mají nepříznivý vliv na další vývoj člověka a dokonce ohrožují jeho existenci. S použitím poznatků vědy a techniky je však možné (a pro další vývoj nezbytné) harmonizovat sociální a biologické potřeby člověka a zajistit současně jak rozvoj technosféry, tak i zachování nebo zlepšení existujícího stavu biosféry.

První z uvedených koncepcí obhajují zejména vyhraněné skupiny ochránců přírody a stoupenci přírodního způsobu života, se druhou je možné se setkat u jednostranně technokraticky smýšlejících lidí, třetí lze podle běžně rozšířeného mínění připsat ekologickým pesimistům. Všeobecně jsou tyto tři koncepce považovány za extrémní, protože nejvíce zastánců mezi odborníky i dalšími zájemci o problematiku životního prostředí člověka má čtvrtá z výše uvedených koncepcí. Zastánci této koncepce si uvědomují klady a zápory vědeckotechnického pokroku. Uznávají, že vědecký a technický pokrok na jedné straně umožňuje efektivnější využívání přírodních zdrojů, zvyšování životní úrovně a pokračování sociálního rozvoje člověka, avšak na druhé straně vede k poškozování přírodních systémů, na nichž je člověk závislý, a k degradaci biotických a abiotických složek životního prostředí. Zastánci této koncepce vědí, že každý jednotlivý, i s rozmyslem učiněný zásah člověka do přírody, například vykácení lesa, regulace vodního toku, výstavba elektrárny, aplikace umělého hnojiva atd., má dvojznačné důsledky, t.j. přináší současně určitý užitek, ale působí také určitou škodu. Podle zastánců této koncepce člověk při všech svých zásazích do biosféry bude posilovat jejich pozitivní učinky a omezovat jejich negativní účinky, což mu umožní dosáhnout harmonických vztahů mezi rozvíjející se lidskou společností a biosférou.

Zastánci různých koncepcí vedou diskuse, aby rozhodli, která z nich je správnější. Stojí často proti sobě jako protivníci, dochazí mezi nimi ke slovním a někdy i fyzickým střetům. Tyto spory stále pokračují od místní až po mezinárodní úroveň a spotřebovávají mnoho času, energie a finančních prostředků. Řadě odborníků i dalších zainteresovaných osob se zdá, že lidstvo dospělo do jakési kritické vývojové fáze, obrazně řečeno na rozcestí, kdy se může či musí rozhodnout, kterou z cest, představovaných jednotlivými výše uvedenými koncepcemi, bude jeho další vývoj pokračovat. Při různých příležitostech jsou vydávány výzvy a vyhlašovány programy na podporu změny dosavadních postojů a způsobů chování člověka ve směru té či oné koncepce vztahů mezi lidskou společností a biosférou, přičemž pochopitelně hlavním záměrem je zabránit reálně hrozící globální ekologické katastrofě.

Existuje však i poměrně malá skupina odborníků, kteří jsou přesvědčeni, že přijetím některé z uvedených, případně i jiných publikovaných koncepcí otázka budoucího vývoje vztahů mezi lidskou společností a biosférou není vyřešena. Je jim totiž zřejmé, že byť by jednotlivé koncepce byly zpracovány velmi důkladně a co nejpodrobněji, žádná z nich nepředstavuje ucelenou teorii. Potřeba vypracování obecné teorie vztahů mezi člověkem (respektive lidskou společností) a biosférou byla v minulých desetiletích vyslovena již vícekrát. Výsledky snah o vybudování univerzálního teoretického základu pro optimalizaci vztahů mezi člověkem a biosférou ale nevešly ve všeobecnou známost, protože byly zatím vždy přehlušeny bouřlivými diskusemi zastánců jednotlivých koncepcí.

Připomeňme si z obecné metodologie vědy, že je téměř pravidlem, že v průběhu řešení nějakého problému je formulováno několik rozdílných, často i protikladných hypotéz. Po určité době se buď některá hypotéza prokáže jako pravdivá (a je všeobecně přijata) a ostatní jako nepravdivé (a jsou odmítnuty), nebo několik rozdílných hypotéz (resp. teorií) přetrvává vedle sebe po dlouhou dobu, a to proto, že každá z nich vysvětluje jen část (rozdílnou část) daného problému a nelze rozhodnout, která z nich je správnější. Ve druhém případě spočívá konečné řešení daného problému v syntéze předchozích hypotéz (resp. teorií), t.j. v jejich nahrazení jednou obecnější teorií, která vymezuje hranice platnosti každé z nich a obsahuje předcházející hypotézy či teorie jako speciální případy nebo dílčí aspekty obecného řešení.

Když se vrátíme k výše zmíněným koncepcím, platí pro ně první nebo druhá varianta? Je možné některou z nich uznat jednoznačně za pravdivou a ostatní jednoznačně za nepravdivé? Dosavadní spory tomu nenasvědčují. Lze si ale představit obecnou teorii, která by sjednocovala tak protichůdné koncepce? Vždyť podle jedné z nich by měl člověk znovu dosáhnout harmonie s biosférou a podle jiné brzy vyhynout. Obecná teorie by pak musela vyhovovat tvrzení, že člověk jako biologický druh zanikne a přitom nepřestane existovat. Je něco takového možné? Odpovědím na tyto otázky je věnován předkládaný článek.

Problém vztahů mezi člověkem a biosférou se jeví jako velmi komplexní, ať již bereme v úvahu množství vědních disciplín, do nichž zasahuje, anebo nějaké jiné měřítko složitosti, a je zřejmé, že k jeho řešení lze přistupovat z různých stran. V žádném případě se však nedá obejít fakt, že k tomu, abychom mohli správně odhadnout směr budoucího vývoje vztahů mezi člověkem a biosférou a volit optimální strategii při ovlivňování tohoto vývoje, musíme nejprve co nejspolehlivěji znát příčinu současného stavu zmíněných vztahů.

Pokud vycházíme z toho, co je běžně uváděno v literatuře, pak se zdá, že tato příčina není jedna, ale že je jich více. Některé z nich byly vyjmenovány již na začátku tohoto článku. Jsou to ale skutečně ty "pravé" příčiny? Nejedná se spíše o důsledky nějakých jiných příčin? Můžeme se přece ptát proč se člověk chová krátkozrace a kořistnicky k přírodním zdrojům, proč nerespektuje ekologická pravidla, proč používá technická zařízení a provozuje technologické procesy, které poškozují biosféru, proč dochází k populační explozi? Odpovědi na tyto otázky se již nedají vyjádřit v jednom odstavci.

Vezměme si jednoduchý příklad polní cesty. Po několik desetiletí nebo možná i staletí to byla prašná hliněná cesta s výmoly, jen místy zpevněná štěrkem, při deštivém počasí s mnoha loužemi, na okrajích s trávou, pleveli nebo i nějakým keřem či stromem. Pak se někdo rozhodl, dal cestu srovnat buldozerem a položit na ni betonové panely. Nezajímalo ho, že vegetace na okrajích cesty poskytovala podmínky pro život mnoha druhů drobných savců, ptáků, plazů a bezobratlých živočichů, že louže sloužily jako napajedla pro ptáky či motýly, že v nich bylo možné najít žáby a řadu vodních druhů hmyzu. Kdybychom se toho člověka zeptali, jaký byl důvod k takovéto úpravě cesty, asi by nám odpověděl, že je to přece kvůli tomu, aby se dalo po cestě pohodlněji a rychleji jezdit. Mohli bychom se dále ptát proč chce po té cestě jezdit pohodlněji a rychleji. Po této otázce by buď odmítl pokračovat s námi v diskusi anebo by nám odvětil, že se tím ušetří pohonné hmoty, vozidla jsou méně namáhána, lidé, kteří jdou po cestě pěšky, si tolik nezapráší nebo nezablátí boty a možná, že by byl ochoten vyčíslit všechny tyto výhody i ve finanční hodnotě. Kdybychom se ještě ptali proč chce ušetřit pohonné hmoty, méně namáhat vozidla, atd. a výsledně dosáhnout ekonomických respektive finančních úspor, třeba bychom dostali odpověď, že to umožní snížit výrobní náklady v jeho zemědělském podniku a zvýšit zisk. Pokud bychom se otázali proč chce, aby se v jeho zemědělském podniku zvýšil zisk, odpověděl by, že proto, aby podnik měl víc peněz na investice nebo platy zaměstananců, aby si i on mohl koupit více věcí, atd.

V dotazování bychom pak mohli dále pokračovat a obdobné by to bylo, i kdybychom si zvolili kterékoliv jiné "ekologické téma", například povrchovou těžbu uhlí, výstavbu vodního díla na Dunaji, používání chemických prostředků k ochraně rostlin před škůdci, emise oxidu siřičitého a jiných toxických látek do ovzduší, ničení tropických pralesů, provozování výrobních technologií, které poškozují přírodní prostředí atd. Pro účely tohoto článku to však stačí. Nás zajímá nejvíce to, že za uvedeným příkladem, který se může zdát až příliš triviální, se skrývá důležitý obecný poznatek. Totiž že základní příčina toho, proč člověk narušuje své vztahy k ostatním součástem biosféry spočívá v oblasti jeho psychiky, v jeho hodnotové orientaci. Člověk se přece může rozhodnout, že nechá polní cestu v původním stavu, že nebude těžit uhlí, stavět přehradu, používat chemických prostředků k ochraně rostlin, vypouštět toxické látky do ovzduší, kácet tropické pralesy, že počká, až budou k dispozici výrobní technologie méně škodlivé pro přírodu atd. Jeho rozhodování zřejmě závisí na tom, na čem má větší zájem, čeho chce dosahnout dříve atd., čili na tom, která z potřeb je v jeho pořadí hodnot na vyšším místě. Je zřejmé také to, že u člověka vznikají potřeby, jejichž uspokojování má přednost před zachováváním vyvážených vztahů k biosféře. Tyto potřeby mají sociální a psychickou povahu a patří k nim například potřeba zajistit si zaměstnání, byt, vybavení bytu, rekreaci, společenské postavení, peníze aj.

Pokusme se postoupit při zkoumání řetězce příčin a důsledků v mezích daného problému ještě dále a hledejme odpověď na otázku proč je v lidském hodnotovém systému preferováno uspokojování sociálních a psychických potřeb a zanedbáváno uspokojování potřeb biologických.

"Ekologické problémy", nebo chceme-li to nazvat "problémy životního prostředí", má nejen člověk, ale mají je všechny organismy. Jinými slovy, každý biologický druh je vystaven poruchám vztahů mezi ním a jeho životním prostředím. Avšak je zde přece jen rozdíl mezi druhem Homo sapiens a všemi ostatními druhy. Zatímco u všech ostatních druhů je většina jejich ekologických problémů působena vnějšími činiteli, v současné době zejména člověkem, u člověka je původcem jeho ekologických problémů především on sám, příčina je tedy vnitřní.

Jak vysvětlit tento rozdíl? Posuzujeme-li jej z biologického hlediska, můžeme jen říci, že člověk je výjimkou, že porušuje biologické zákony platné pro všechny ostatní organismy, případně konstatovat, že tento rozdíl není možné vysvětlit biologickými zákony. Biologické mechanismy, obecně nazývané přírodním výběrem, normálně fungují tak, že eliminují vnitřní činitele, jež narušují životně důležité vztahy mezi daným druhem a jeho prostředím.

Proč tomu tak není u člověka? Při srovnávání člověka s jinými biologickými druhy a pátrání po nějakých jeho zvláštních vlastnostech jistě zaměříme pozornost na lidskou psychickou činnost, která je nesporně unikátním jevem v celé pozemské přírodě. Když vezmeme v úvahu, že psychická činnost (myšlení, vědomí) je jedinou součástí, respektive funkcí lidských bytostí, která není podřízena biologickým zákonům, můžeme dospět k závěru (v souhlase s tím, co bylo již předtím vysloveno), že právě psychická neboli psychosociální činnost (nazývaná dále v textu psychosociální složkou člověka) podmiňuje výše uvedený rozdíl.

Proč je ale psychická činnost příčinou narušování vztahů mezi člověkem a jeho životním prostředím, proč ve svých důsledcích působí škody a ohrožuje existenci člověka? Jestliže vycházíme z všeobecně přijímaného mínění, že psychická činnost je konstantně závislá na člověku (člověku jako biologickém druhu), který slouží jako její materiální základ, pak pro to nenajdeme žádné logické vysvětlení. Bylo by možné si představit antagonistické působení psychosociální složky člověka na jeho složku biologickou, jestliže by psychická činnost byla nezavislá na biologických součástech lidských bytostí. To je však v rozporu se skutečností. Co tedy zbývá? Zbývá předpokládat, že psychická činnost je sice závislá na biologických součástech člověka, ale její závislost se postupně zmenšuje. To není, jak si dále ukažeme, v rozporu s pozorovanými fakty a postačuje to pro objasnění celého problému. Tendence psychosociální složky člověka k nezávislosti na složce biologické představuje obrovský tlak, který zprostředkovaně pociťují nejen členové ekologických iniciativ bojujících za zachování přírodních biosystémů, ale i ostatní lidé a všechny další organismy v takových projevech jako jsou vzrůstající psychická zátěž, fyzické oslabování, degenerace jedinců, pokles genetické diverzity celých populací a společenstev druhů, uměle vyvolané změny životních podmínek, jimž se nestačí přizpůsobovat aj. Dokonce lze říci, že snaha psychosociální složky člověka o získání nezávislosti na složce biologické je motivem všeho, co člověk dělá ve jménu tzv. společenského (civilizačního) pokroku.

Jak se může závislost lidské psychické činnosti na jejím biologickém materiálním základu zmenšovat? Mohou psychické funkce na té úrovni jak je známe u člověka existovat zcela nezávisle na lidských bytostech? Odpoveď dává vývoj umělé inteligence. Již na začátku tohoto vývoje, v době konstruování prvních elektronických počítačů, zkoumali někteří odborníci v oboru kybernetiky, psychologie a filosofie problém, zda bude možné vyrobit počítače, které by se vyrovnaly člověku v jeho psychických, respektive rozumových schopnostech, a nenašli žádnou principiální překážku pro uskutečnění této možnosti. Od té doby došlo v konstrukci počítačů k velkému pokroku a v současnosti počítače již ve značné míře nahrazují lidské myšlení, respektive lidské intelektuální operace, zejména při zpracování dat, ale také v procesech rozhodování a řízení. Nehledě na rozdíly v chápání pojmu umělá inteligence, stále více lidí přichází do styku se stroji, které jsou schopny provádět úkony dříve dostupné výhradně lidskému intelektu. Již nyní počítače v některých rysech převyšují schopnosti lidského myšlení a lze očekávat, že jejich kvantitativní i kvalitativní podíl na intelektuálních činnostech a z toho vyplyvající převaha se bude dále zvyšovat. (Pokud se někdo domnívá, že tvrzení o budoucích potenciálních schopnostech počítačů jsou příliš nadsazená, ať si porovná časový interval, v němž probíhala evoluce lidské psychické činnosti, s intervalem, po který jsou vyvíjeny elektronické počítače, a rychlosti, jimiž postupuje zdokonalování funkcí lidské psychiky a funkcí počítačů.) Z tohoto pohledu tedy naznačený přechod psychických funkcí z původního biologického (biotického) materiálního základu na abiotický základ koresponduje s předpokládaným zmenšováním závislosti psychosociální složky člověka na jeho biologické složce.

Ještě je třeba odpovědět na otázku, proč se lidská psychická činnost, respektive lidská inteligence, "stěhuje" do strojů. Lidská inteligence jako kvalitativní vlastnost lidské psychiky vznikla v průběhu psychosociální evoluce biologického rodu Homo. Psychická činnost se vyvíjela předtím i současně také u jiných skupin vyšších živočichů, ale tento evoluční proces byl nejrychlejší u člověka. Člověk je nejinteligentnější bytostí na Zemi, nicméně jeho psychická činnost má svá omezení nebo můžeme říci nedostatky, vyplývající z toho, že je založena na biologických materiálních strukturách. K těmto nedostatkům patří:

• nutnost střídání doby činnosti s dobou odpočinku, t.j. neschopnost nepřetržité činnosti,
• nutnost dlouhého období vzdělávání a výchovy u každého jedince,
• malá spolehlivost,
• malá rychlost intelektuálních operací,
• schopnost fungovat jen ve velmi omezeném rozsahu fyzikálních podmínek (teplota, tlak, radiace, zrychlení atd.),
• malá způsobilost k integraci existujících funkčních jednotek do vyšších strukturních celků.

Tato omezení nejsou absolutní, t.j. nemají pevně stanovené hranice, ale spíše se jedná o nevýhody, které zabraňují rychlejší evoluci lidské inteligence ve srovnání s inteligencí vyvíjející se na základě abiotických ("solid state") struktur. V důsledku výše uvedených nevýhod, respektive rozdílné "schůdnosti" dvou možných evolučních cest (buď pokračování vývoje na biologickém materiálním základě nebo přechod na abiotický materiální základ) vzniká selekční tlak, jenž vede psychosociální složku člověka (lidský rozum) k preferenci druhé ze dvou alternativ. Konstruováním inteligentních strojů za pomoci existujících biologických struktur a technických zařízení si lidská psychika vytváří příznivější podmínky pro svou další evoluci.

Počátek používání nástrojů člověkem je spojen s dosažením určité úrovně lidské inteligence. S vynaložením určitého psychického úsilí pravěký člověk zjistil, že různé předměty v jeho životním prostředí mohou být přeměněny na nástroje a jiné technické pomůcky, které usnadňují činnost nezbytnou k uspokojování jeho potřeb. Od té doby, s tím jak se postupně zvyšovala lidská inteligence, člověk vyvíjel stále dokonalejší nástroje a později i složitější stroje, jež nejen usnadňovaly činnosti spojené s uspokojováním potřeb, ale zcela nahrazovaly člověka při některých druzích práce. Po dlouhou dobu tak byly vyvíjeny a využívány technické nástroje a zařízení zefektivňující různé druhy fyzické práce, přičemž tento proces stále pokračuje. Novým stupněm v evoluci techniky se stalo používání strojů zefektivňujících psychickou, respektive intelektuální práci, případně zcela nahrazujících člověka při některých intelektuálních činnostech. Rozsah intelektuálních činností, při nichž mohou stroje nahradit člověka se postupně rozšiřoval z jednoduchých aritmetických úkonů až ke složitým operacím s alfanumerickými a obrazovými symboly (například překlady textů z jednoho jazyka do druhého, šifrování a dešifrování textů, orientace v terénu podle mapy uložené v umělé paměti, konstrukce třírozměrných obrazových modelů jednotlivých předmětů a skupin předmětů, aplikace tzv. strojových expertních systémů aj.) využívaným při organizaci a řízení výrobních, administrativních, výzkumných, dopravních a jiných procesů. V evoluci techniky je zřetelný všeobecný trend k automatizaci, směřující od konstrukce jednoduchých nástrojů a strojů, které pracují jen v bezprostředním spojení s člověkem (s jeho biologickou a psychosociální složkou), ke strojům schopným pracovat (zatím alespoň po určitou dobu) nezávisle na lidských bytostech.

Tyto skutečnosti jsou dobře známé, takže se může zdát zbytečné je zde uvádět. Nicméně jejich výklad bývá často mylný. Lidé se obvykle domnívají, že vývoj nových nástrojů a strojů a jejich zavádění do výrobních procesů je veden snahou o zefektivnění lidské práce (vzrůst efektivnosti čili produktivity práce je vyjadřován jako zvýšení pracovního výkonu v přepočtu na jednoho pracovníka), případně "ušetření" práce člověka (ve smyslu snížení pracovní námahy, t.j. výdeje energie, při dosažení stejného nebo vyššího pracovního výkonu). Avšak skutečnost je taková, že člověk používající jednoduchý nástroj nebo případně složitější stroj nepracuje efektivněji než člověk, který pracuje bez něho, nýbrž systém složený z člověka a nástroje nebo stroje pracuje efektivněji než samotný člověk. Obdobně platí, že automatické stroje (roboty) nedělají lidskou práci efektivnější, ale jsou zaváděny do pracovních procesů a nahrazují člověka proto, že samy pracují efektivněji než člověk nebo systémy složené z člověka a jednodušších nástrojů nebo strojů. Šetření lidské práce není příčinou, ale důsledkem vývoje nástrojů a strojů. Je známo, že když chce člověk zvýšit svoji výkonnost a své schopnosti, jak fyzické tak psychické, musí intenzivně trénovat a pracovat usilovněji než předtím. Jestliže člověk šetří svoji práci, t.j. systematicky snižuje rozsah a intenzitu své pracovní činnosti, jeho pracovní schopnost se snižuje. Snižování lidských fyzických schopností v důsledku rozvoje techniky je prokázáno a pro několik minulých desetiletí, případně staletí, doloženo statistickými údaji. Pokles fyzických schopností byl zatím kompenzován zvyšováním intelektuálních schopností člověka. Zavádění počítačů a inteligentních strojů za účelem "šetření lidské intelektuální práce" povede ke snižování lidských intelektuálních schopností. Některé publikované studie naznačují, že toto snižování možná již začalo. V technicky vyspělých zemích bylo zjištěno snížení určitých psychických schopností (obrazová představivost aj.) u dětí v důsledku sledování televize a používání počítačů. Pokles fyzických a psychických schopností člověka a naproti tomu zvyšování těchto schopností u strojů, jakož i nahrazování člověka kombinovanými systémy složenými z člověka a jednoduchých nástrojů nebo složitějších strojů ve výrobních a jiných procesech a také zavádění automatických strojů (robotů) namísto uvedených systémů je možné považovat za důkaz "stěhování" lidské psychické činnosti, respektive inteligence, ze svého biologického materiálního základu do abiotického materiálního základu.

Namísto pojímání člověka jako jednotného objektu, který interaguje se svým prostředím, t.j. ostatními součástmi biosféry, vyplývá z popsané teorie nutnost odlišovat interakce lidské biologické složky od interakcí lidské psychosociální složky s jejich prostředím a studovat také vzájemné interakce obou složek. Dále z této teorie vyplývá, že běžně používané představy o vztazích mezi člověkem a přírodou obsahují dvě zásadní chyby:

1. Nerozeznávají, že hlavní příčinu ekologických problémů člověka není možné hledat v oblasti jeho interakcí s biosférou, ale v antagonistickém vztahu (rozporu) mezi jeho biologickou a psychosociální složkou. (Tento rozpor spočívá v tom, že zatímco biologická složka člověka nemůže existovat nezávisle na ostatních součástech biosféry, jeho psychosociální složka může existovat nezávisle na biosféře.)

2. Předpokládají, že psychosociální složka člověka je trvale a stále stejně závislá na biologické složce. (Teorie, o níž se zde pojednává, ukazuje, že závislost psychosociální složky na složce biologické se postupně snižuje a psychosociální složka směřuje k úplné nezávislosti.)

Popsaná teorie umožňuje sjednotit čtyři výše uvedené koncepce vztahů mezi člověkem a biosférou a ukončit spory zastánců jednotlivých koncepcí. Tato teorie totiž určuje meze platnosti každé z koncepcí a ukazuje, proč je každá z nich v souhlase jen s určitou částí pozorovaných skutečností. Právě fakt, že každá je v souhlase s odlišnou částí pozorovaných skutečností, a že sama není schopna dát uspokojivé vysvětlení všech pozorovaných skutečností týkajících se vztahů mezi člověkem a biosférou, je příčinou současné existence různých koncepcí, jež jejich zastánci považují za protikladné (např. koncepce "a" ve vztahu ke koncepci "b", a koncepce "c" ve vztahu ke koncepci "d").

Pravdivé vztahy mezi těmito koncepcemi se stanou zřetelnými, jestliže si uvědomíme, že koncepce "a" se týká jen biologické složky člověka, ale ignoruje jeho psychosociální složku, koncepce "b" se týká jen psychosociální složky člověka a nebere v úvahu jeho biologickou složku, koncepce "c" je správná v případě biologické složky, ale protože nerozlišuje u člověka existenci dvou složek, mylně zobecňuje závěry platné pro biologickou složku na celého člověka, koncepce "d" rozlišuje u člověka existenci dvou složek, biologické a psychosociální, ale považuje obě tyto složky jen za komplementární součásti člověka a nerozeznává pravou podstatu jejich rozpornosti, platí jen s ohledem na funkční aspekt vztahu v systému obsahujícího člověka a ostatní součásti biosféry, ale nikoliv pro aspekt evoluční (podrobnější vysvětlení bude podáno dále v textu).

Popsaná teorie dává kromě toho možnost sjednotit také koncepce týkající se vztahu mezi člověkem a technikou, konkrétně stroji s umělou inteligencí jakožto současným vrcholem vývoje techniky. Jak známo, existují tři takovéto koncepce:

První, široce uznávaná koncepce považuje stroje s umělou inteligencí jen za technicky vyspělé lidské nástroje, které (podobně jako všechny ostatní nástroje a zařízení) člověku slouží a usnadňují činnosti spojené s uspokojováním jeho potřeb. Analogicky ke strojům, které převyšují člověka v některých fyzických schopnostech, mohou jej stroje s umělou inteligencí předčít při některých intelektuálních činnostech, avšak stále zůstávají podřízeny lidské kontrole a pouze násobí intelektuální síly člověka. Pokud jde o budoucí vývoj vzájemných vztahů, předpokládá tato koncepce silný vliv inteligentních strojů na lidské bytosti a jejich životní prostředí, ale připisuje člověku trvalou dominanci nad těmito stroji a s nimi souvisejícími technickými zařízeními.

Druhá koncepce přiznává inteligentním strojům nejen úlohu lidských nástrojů, ale v některých typech intelektuální činnosti také roli rovnocenného partnera člověka. Tato koncepce předpokládá, že budoucí vývoj vztahů mezi člověkem a inteligentními stroji bude pokračovat na základě "symbiózy", při níž dojde k rozdělení různých druhů intelektuálních činností mezi lidské jedince a stroje s umělou inteligencí za účelem vytvoření inteligentních systémů kombinujících přednosti lidí i strojů, jež by byly evolučně úspěšnější než systémy složené buď jen z lidských jedinců nebo jen z inteligentních strojů.

Třetí koncepce, připomínající spíše science-fiction, pokládá stroje s umělou inteligencí za perspektivní nástupce lidských bytostí na vrcholu evoluční hierarchie. Tato koncepce místo toho, aby považovala inteligentní stroje jen za technicky vyspělé nástroje nebo partnery člověka, zdůrazňuje možnost nezávislé existence a samostatného vývoje těchto strojů. Co se týče budoucnosti, předpokládá postupný vývoj inteligentních strojů až do stádia, v němž předčí člověka ve všech jeho schopnostech a převezmou všechny jeho funkce v technosféře. Člověk se pak stane zbytečným, respektive podlehne v konkurenci, spolu s jinými organismy vyhyne a uvolněný prostor zaujmou neživé, ale vysoce inteligentní stroje.

Také v tomto případě zastánci jednotlivých koncepcí často vystupují proti sobě jako protivníci a uvádějí argumenty na podporu svých vlastních názorů. Podle zastánců první koncepce nejsou počítače, ani tzv. inteligentní počítače, nic víc než "hloupé" stroje, které jsou schopné provádět jen to, co jim člověk naprogramoval. Tvrdí, že žádný tzv. inteligentní stroj, i když předčí člověka v přesnosti a rychlosti daných úkonů, nemůže pracovat bez člověkem zadaných úkolů a postupů, jak tyto úkoly splnit. Předpokládají, že intelektuální schopnosti počítačů a robotů se budou zvyšovat v závislosti na rozvoji těchto schopností u člověka, ale že přitom inteligentní stroje budou vždy zaostávat za člověkem a nikdy se nemohou vymknout lidské kontrole. Zastánci druhé a třetí koncepce s tímto nesouhlasí. Namítají, že z faktu, že stroje s umělou inteligencí mohou provádět jen to, co jim člověk naprogramoval, nevyplývá, že tyto stroje musí být vždy závislé na člověku a jemu podřízené. Člověk totiž může vybavit a naprogramovat inteligentní stroje tak, aby mohly existovat zcela samostatně. Zastánci druhé koncepce předpokládají paralelní, přibližně stejnou rychlostí probíhající vývoj lidské a strojové inteligence a takový stupeň nezávislosti inteligentních strojů, který by byl užitečný pro lidské bytosti. Zastánci třetí koncepce si myslí, že stroje s umělou inteligencí se budou vyvíjet podstatně rychleji než lidské bytosti, a proto postupně předčí a nahradí člověka bez ohledu na to, jestli s tím člověk bude souhlasit nebo ne.

Když analyzujeme důvody současné existence tří rozdílných koncepcí a toho, proč se jejich zastánci nemohou shodnout, zjistíme, že hlavním důvodem je, že ani jedna z těchto koncepcí není schopna vysvětlit dvojakou povahu inteligentních strojů, totiž to, že inteligentní stroje mají některé znaky typické pro lidské nástroje a současně některé znaky typické pro samostatné bytosti. První výše uvedená koncepce popisuje inteligentní stroje jen jako lidské nástroje a přehlíží jejich vlastnosti charakteristické pro rozumné jedince. Třetí zmíněná koncepce přehlíží úlohu inteligentních strojů jako nástrojů člověka, zdůrazňuje jejich nezávislost a nadřazenost nad člověkem, ale nevysvětluje, proč by člověk vyráběl umělé bytosti, které by mu působily škodu anebo jej zcela zničily. Druhá uvedená koncepce se nepřiklání ani na jednu ani na druhou stranu, ale dvojakou povahu inteligentních strojů také nevysvětluje.

Teorie popsaná v tomto článku pak ukazuje, že tři uvedené koncepce nemohou být porovnávány vzhledem k témuž časovému intervalu, ale že se vztahují k různým obdobím. První je pravdivá pro počáteční období vývoje inteligentních strojů, druhá pro pokročilejší fázi tohoto vývoje a třetí platí pro ještě pokročilejší fázi. Teorie vysvětluje, jak se mohou lidské nástroje v průběhu své evoluce změnit v nezávislé inteligentní bytosti převyšující svými schopnostmi člověka. Dochází k tomu přenosem psychických, respektive intelektuálních činností z lidských bytostí do abiotických struktur speciálně konstruovaných pro tento účel. Z jiného pohledu se to jeví jako změna materiálního základu psychické činnosti z původního biologického na abiotický základ.

S ohledem na popsanou teorii lze považovat lidskou "přírodní" inteligenci a počítačovou inteligenci za dvě evoluční stádia jednoho a téhož jevu, jež se v zásadě odlišují jen typem materiálního základu. Mezi lidskou a umělou inteligencí neexistuje žádný antagonismus, jak se někdy v literatuře mylně uvádí. Konkurenční vztah, nazveme-li to tak, je jen mezi biologickými strukturami sloužícími jako materiální základ psychické činnosti a abiotickými strukturami sloužícími pro tento účel. Pokud bychom toto neuznali, nemohli bychom uspokojivě vysvětlit, proč člověk s velkým úsilím vyvíjí a produkuje čím dál tím dokonalejší inteligentní stroje, jejichž používání vede k degradaci lidských intelektuálních schopností a v konečném důsledku k zániku člověka jako biologického druhu.

Teď se ještě vraťme ke koncepci vztahů mezi člověkem a ostatními součástmi biosféry označené jako "d" a k představě obnovení harmonie, respektive rovnováhy, mezi lidskou společností a biosférou. Tato koncepce se jeví mnoha lidem jako nejpřijatelnější a má proto nejvíce zastánců. Měli bychom jim však připomenout, že mezi kvalitativními vlastnostmi hmotných objektů existují tři obecné atributy, které lze rozlišit u každého z nich. Tyto tři obecné atributy jsou:

1. Struktura, t.j. prostorové uspořádání hmoty (hmotných částic) v objektech.

2. Funkce, t.j. interakce objektů a jejich částí, opakovatelné (reverzibilní) změny v těchto interakcích a odpovídající opakovatelné (reverzibilní) změny materiální struktury.

3. Evoluce, t.j. neopakovatelné (ireverzibilní) změny v interakcích objektů a jejich částí a odpovídající neopakovatelné (ireverzibilní) změny materiálních struktur.

Zmíněná koncepce bere v úvahu jen dva z těchto atributů, strukturní a funkční, neuvažuje evoluci. Kdybychom přirovnali tři uvedené atributy ke třem prostorovým rozměrům, mohli bychom říci, že dané koncepci chybí třetí rozměr. Strategie pro optimalizaci vztahů mezi lidskou společností a biosférou založené na této koncepci jsou proto nekompletní ("dvojrozměrné") a jen málo účinné v "třírozměrné" realitě.

Termíny "harmonie", "rovnováha" (harmonické vztahy, rovnovážný stav, rovnovážný proces) patří do kategorie funkcí, naproti tomu evoluce, včetně evoluce celého známého Vesmíru (teď nemluvíme o časopise), je vždy nerovnovážný proces. Právě nerovnovážné stavy, nevyvážené vztahy, jsou příčinou evoluce. Dokud existují v objektech a v systémech objektů rozpory a nerovnovážné stavy, evoluce může pokračovat. Dosáhnout trvalé harmonie, dostat nějaký objekt nebo systém objektů do trvalé rovnováhy, znamená zastavit jeho evoluci.

Pozorovaná disharmonie ve vztazích mezi člověkem a biosférou je obvykle popisována jen termíny funkčního aspektu (poruchy fungování a jejich náprava) a evoluční (ireverzibilní) aspekt této disharmonie je přehlížen. Přitom však všechna zjištěná fakta nasvědčují tomu, že hlavní příčina této disharmonie nespočívá v poruchách fungování systému obsahujícího člověka a biosféru, ale že tato disharmonie je způsobována rozporem (nerovnovážným stavem) mezi biologickou a psychosociální složkou člověka, a že evolučním procesem, v důsledku něhož dochází k neustálému zvyšování disharmonie mezi lidskou společností a biosférou je "stěhování" (přechod) lidské psychické činnosti z biologických struktur do abiotických struktur, jinak řečeno změna materiálního základu lidské psychické činnosti z biologického na abiotický základ.

Přijetí teorie popsané v tomto článku se může zdát v rozporu s nynějšími snahami o ochranu přírody. Někdo by mohl říci, že pokud je tato teorie pravdivá a destrukce biosféry představuje přirozený evoluční proces, potom je zbytečné starat se o ochranu biologických druhů, ekosystémů, našeho životního prostředí. Tak tomu ale není.

Nesmíme zapomínat, že v každém evolučním procesu destrukce nějakého objektu nebo objektů není absolutní destrukcí, ale že je vždy spojena s vytvářením jiného, evolučně vyššího objektu nebo objektů. V tomto případě destrukce biosféry probíhá ve spojitosti s budováním umělých abiotických struktur sloužících jako materiální základ lidské psychické činnosti.

Jestliže uznáme, že psychosociální složka člověka směřuje k úplné nezávislosti na biosféře, pak je zřejmé, že destrukce biosféry probíhající vyšší rychlostí než je rychlost budování abiotického základu lidské psychické činnosti působí proti této tendenci (oslabuje biologický základ, který je stále ještě nezbytný pro vývoj (evoluci) lidské psychické činnosti) a je člověkem pociťována jako ohrožení jeho existence. V takové situaci se lidská psychosociální složka (lidský rozum) snaží uvedené dvě rychlosti vyrovnat, což se v současné době projevuje diskusemi o strategiích budoucího vývoje lidstva a aktivitami zaměřenými na ochranu životního prostředí člověka a jednotlivých součástí biosféry vyvolanými jako reakce na negativní důsledky rozvoje lidské techniky.

Z popsané teorie tedy vyplývá, že existuje určitá optimální rychlost destrukce biosféry a že harmonie, respektive rovnováha se může týkat jen vztahu mezi rychlostmi destrukce součástí biosféry a budování součástí technosféry.

Na závěr si shrňme, jak se z hlediska této teorie jeví budoucí vývoj člověka. Evoluce člověka, jak jsme si ukázali, není jednotným procesem. Každá ze dvou jeho složek, t.j. složka biologická a složka psychosociální, se vyvíjí a bude dále vyvíjet rozdílným směrem. Psychosociální složka člověka (lidská psychická činnost) se postupně "přestěhuje" do inteligentních strojů a stane se zcela nezávislou na složce biologické. Biologická složka člověka (t.j. člověk jako biologický druh) postupně zanikne a totéž se patrně stane s velkou většinou ostatních biologických druhů. V době následující po zániku člověka jako biologického druhu bude psychická činnost (představující pokračování lidské psychické aktivity) dále existovat a vyvíjet se v inteligentních strojích.

A za jak dlouho toto všechno nastane? "Stěhování" lidské psychické činnosti z biologických struktur člověka do abiotických struktur začalo v okamžiku, kdy pravěký člověk vyrobil první nástroj, a vzhledem k této skutečnosti je tento proces již ve své závěrečné fázi. Z rychlosti snižování počtu biologických druhů, úbytku rozlohy území se zachovanými přírodními biosystémy na úkor rozlohy zastavěných a devastovaných ploch, zvětšování počtu a rozsahu činností při nichž lidskou práci nahrazují inteligentní stroje (počítače a roboty), zvyšování schopností inteligentních strojů a částečně také z dynamiky vývoje lidské populace (postupně přibývá zemí se záporným přírůstkem počtu obyvatel) lze odhadnout, že tato závěrečná fáze potrvá několik set až několik tisíc let. Je však možné předpokládat, že bude dokončena dříve, než lidstvo stačí osídlit celou Sluneční soustavu, takže je téměř jisté, že kosmických letů za hranice Sluneční soustavy a osídlování dalších částí Galaxie se budou účastnit výhradně vysoce vyspělé inteligentní stroje. Tyto stroje nebudou vyhledávat místa splňující podmínky pro existenci živých bytostí, což po zobecnění může vysvětlit, proč se zatím nepodařilo objevit žádnou mimozemskou civilizaci, ale to je již problematika, která by si zasluhovala samostatný článek.